Zase padl jeden ,dva ,deset,sto...

Mám ráda předvánoční čas, protože mám ráda Vánoce, které pokládám za nejkrásnější svátky v roce. I když na některé Vánoce vzpomínám nerada. Jak taky, když mně 25.prosince zemřela moje milovaná babička Anna . Dlouho se mi vracel pořád stejný sen . Jdu na návštěvu do nemocnice za babičkou a když otevřu dveře jejího pokoje, je tam čistá postel , ale babička v ní není . Pořád vidím ty ruce spolupacientek, které na mou otázku , kde je babička, jen mávly nahoru k nebi . Byl to šok, který bych nikomu nepřála. Moje babička v noci z 24. na 25.prosince odešla. Po čase se bolest zmenšila a dnes už vzpomínám na babičku a její výborný bramborový salát, který jsem jako malá holka chodila ujídat ještě před večeří Štědrého dne.


Ale dnes jsem chtěla psát o nečem jiném . V tento předvánoční čas se zdobí města, městyse a vesnice a stalo se zvykem po roce 1989 , ozdobit náměstí či náves urostlým smrkem či jedlí . Kolik jich padne na tuto předvánoční výzdobu snad ani nelze spočítat . A to mně strašně zlobí . Za dvacet let, co takto stavíme stromy na náměstích a většinou na jedno místo , by na některých místech , kdyby se ovšem chtělo , mohly být už vzrostlé živé stromy, které stačilo v roce l989 zasadit. Každý rok strom o něco povyroste a za dvacet let by stály , alespoň na některých náměstích (tam , kde to jde) pěkné stromy. Nechápu , proč to už někdo zodpovědný neudělal. Vím, že se částečně kácejí stromy, které mají občané na svých pozemcích a překážejí , tak je nabídnou k výzdobě městu . Ale je tady pořád to ale...Každý rok je mi stromu, který staví moje město na náměstí, líto . A z duše se mi protiví slavnostní rozsvícení takového stromu s následným ohňostrojem , kdy to na náměstí bývá jak na střelnici .Tak u nás začíná Advent. A ten vlastně znamená něco zcela jiného , než to , co se zde každoročně odehrává . A tak si myslím , že ne ke každé tradici je třeba se vracet. Tradice rozsvícení vánočního stromu na náměstí by podle mého soudu mohla vypadat i jinak . Měli jsme se více vrátit ke kořenům a vrátit Adventu jeho prapůvodní rozměr. Tak , jak se staví vánoční strom v našem městě už 20 let, to je nejpohodlnější. A já si myslím , že i nejhorší.

Tahle každoroční podíváná není zkrátka můj šálek kávy.Kultura vypadá i jinak .

Recept na perníčky od Zdeny

650 g hladké mouky
250g práškového cukru
100g tekutého medu
50g tuku(Hera)
4vejce(může být o 1 bílek méně)
10g jedlé sody
2 polévkové lžíce mletého koření - anýz,badyán, skořice, nové koření, hřebíček, nebo perníkové koření ,ale bez kypřidla-ne kypřicí prášek do perníku!

Postup: Mouku a cukr přesát . Rozehřát tuk a přidat med na prohřátí. Přidat k mouce a cukru , přidat koření , sodu a vejce. Dobře propracovat těsto . Ale opravdu dobře, jinak by byly perníčky zvarhanělé . Zabalit do potravinářské folie a nechat v lednici alespoň 48 hodin zrát.
Nechávám i déle . Před pečením těsto vyndat z folie, nechat zahřát na pokojovou teplotu .Vyválíme placku asi 3 až 5 mm silnou a vykrajujeme perníčky.Troubu (elektrickou) rozehřejeme na 180 stupňů.Vykrájené perníčky pokládáme na pečící papír, nebo dobře vymaštěný a trošku hladkou mouku posypaný plech .Vložíme do trouby a dbáme na to, aby na plechu byly perníkové tvary zhruba stejných rozměrů, aby se perníčky pekly rovnoměrně. Necháme péct zuhruba 2 minuty na 180 stupních a pak stáhneme na 150stupňů . Pečeme maximálně 7 minut. Když se peče déle, jsou pak perníčky tvrdé . Ihned po vyjmutí z trouby potíráme perníčky dobře rozkvedlaným vejcem .Vyrovnáme je na rovnou plochu a necháme vychladnout.

Zdobíme až po zhruba dvou dnech , když se perníčky tzv.vydýchají .Na 1 bílek dvakrát prosátý moučkový cukr o váze 150 až200g. Ručně třeme do zhoustnutí . Poleva se musí táhnout. Zkouška: uděláme několik kapiček a když se neroztékají , je hotovo . Můžeme zdobit. Bílkovou polevu lze také barvit potravinářskými barvami , já barvím barvami gelovými . Nepatrně na párátku přidám do polevy a dobře promíchám.
Upozornění , které se může hodit: nejlépe se mi pracuje s papírovými kornoutky, které si stočím z papíru pergamenového .Vystřihnu rovnoramenný trojúhelník a složím kornoutek . Do kornoutku přidávám tak 2 lžičky polevy. Po vypotřebování vyhodím a beru nový . Polevu , kterou máte v misce , přikrejte vlhkou utěrkou, aby nevysychala a dobře se s ní pracovalo .


Přeji Vám úspěch .

Rýha dlaně

Ten třpyt
a hnízdo dlaně v něm
co otvírá se lásce.
Po kraji rýhy života
jde žít
a taky milovat.
Ten svit, co v očích máš
a pořád odvíjíš.
A tak lze rýhou dlaně jít
až do dna pravd,
kde už jen promíjíš.



Orlice(2000)

Letní

Od rána do noci
pletl si písně kos.
Pěšinkou v polích
šel jsi bos
k mým žíznivým rtům.



Orlice (2009)

Rodinný strom

Už žloutne listí, červená a hnědne. Je tu podzim . Svého času jsem napsala báseň o podzimu. Už listí žloutne, to podzim míchá z palety všech barev...Ano , podzim míchá všechny barvy a čmárá po listí. Nejkrásnější jsou stromy na podzim a na jaře. Mám ráda stromy. Zahrada bez stromů je třeba krásná , ale pustá . Nic neříká . Strom je oáza , kterou využívají ptáci , drobní živočichové , brouci ,motýli. Stromy jsou krásné , když lehký vánek ševelí listím , nebo když prší a po dešti stékají drobné kapky po listí nebo jehličí .V naší zahradě je rodinný strom . Je to hrušeň, kterou vysadili dědeček mého manžela a můj manžel . Tehdy manželovi bylo pět let. Ta hrušeň byla vysazena skoro na samý konec zahrady, aby měla prostor pro svou bohatou korunu . Nejedná se o nějakou vzácnou odrůdu , ale říká se jí "kačenka" . Hrušky dozrávají okolo svátku Anny , tedy kolem 26.července a jsou moc dobré . Hrušeň rostla a košatěla. Časem se jakoby rozestoupila a vytvořila kmen, který připomíná rozkročenou postavu . Silné , mohutné větve jsou každoročně obaleny množstvím hrušek a tak si pochutnáváme nejen my, naši známí , ale i ptáci , včely a vosy.Pod hrušní jsme sedávali v letních podvečerech v trávě, povídali si a vnímali ticho letních nocí. Krásně se tam daly pozorovat hvězdy , které probleskovaly mezi listovím . Když byly naše děti maličké , spávaly v dětském kočárku právě pod hrušní a já jsem si tam četla.To byly doby, které jsou už jen ve vzpomínkách . Pod tímto stromem spí své věčné sny všichni naši psi -Džefka (údajně malý vlčák, ale nakonec pouliční směs) a dobrmani Blek, Cid, Arny a Body. Je to náš rodinný strom . Když se přižene vítr, vichřice, bouře, je naší první věcí , podívat se, zda se nic nestalo naší hrušni .
Ten strom mně tak oslovil , že vždy, když přijdu na zahradu , dojdu až k ní , pohladím její rozeklaný kmen a podívám se vzhůru na korunu . A vzpomínám . Dokonce jsem o této hrušni napsala pohádku a uložila jsem si ji pro budoucí vnoučata. Krásné stromy mají své životy. Doufám , že naše hrušeň bude dlouho zdobit naší zahradu . Rozkročena na samém konci , přehlíží všechny stromy v sadu a vyniká svou mohutností . Čas od času shodí suchou větev a poskytuje útulek ptactvu a veverce . Užitečný a krásný strom, který žije již bezmála šedesát let a připomíná nám různé etapy života naší rodiny.

Jak nás Vyšší moc připravila o 15 000 Kč

Nevím jak Vy, ale já na Vyšší moc nevěřím . Jsem racionální člověk , který rád používá mozek a hlavně tzv. selský rozum . Ctím přírodní zákony a až na malé vyjímky, si s jejich pomocí dovedu vysvětlit všelijaké záhady.V roce 2009 v červnu se přes naše město přehnala vichřice.Vítr hučel, stromy se nakláněly, listy lítaly a prudce zapršelo . Po tomto řádění živlů, které netrvalo moc dlouho, se vše uklidnilo a vrátilo do starých kolejí . Druhý den , když jsem šla na nákup, potkala mně jedna známá a sdělila mně, že by nechtěla být poslem špatných zpráv, ale zeptala se , zda jsem byla dnes na hřbitově. Domnívala se, že náš rodinný hrob byl zle poničen tou lantrají , která se přes město přehnala. A opravdu . Žulový pomník byl skácen na žulové desce, která byla uražena v rozích a prasklá . Pomník naší rodiny, zhotovený v době 1.republiky, byl zničen . Ze vzdálenosti cca 30 metrů přiletěla silná lipová větev a udělala dílo zkázy . Škodu pečlivě zdokumentoval pracovník městského úřadu . Prý pro pojišťovnu, kde je město pojištěno . Jejich pojistka zodpovědnosti za škodu je však vystavěna zcela zvláštně. Půda památného Orebu je církevní, lípy jsou města (na ně se vztahuje pojistka) a pomníky jsou občanů . Pojišťovna provedla na místě šetření terénním pracovníkem a ten ujistil poškozené , že škodu pojišťovna uhradí .Dali jsme tedy pomník opravit a zaplacenou fakturu na víc než 15000 kč jsem osobně doručila na pobočku České pojišťovny .Ve 3 hodiny odpoledne ve čtvrtek .A považte, že v pátek v 10,30 jsem měla v poštovní schránce dopis ČP . Sdělení bylo v tom smyslu , že pojišťovna z pojistky městského úřadu nic neproplatí, protože bylo prokázáno , že se jednalo o vichřici a tudíž jsme si škodu nemohli způsobit sami. Jak mazané .To by nás "nenapadlo".Když se mi to všechno rozleželo v hlavě , řekla jsem si , že se zeptám přímo pana starosty, jak se město zachová k poškozeným občanům , kteří na té katastrofě také neměli žádnou zásluhu a přesto mají na svém majetku vysoké škody. A víte ,co jsem se dozvěděla od mého zastupitele? Doslova : situace byla způsobena tzv.Vyšší mocí a tudíž pro město se jedná o vyřízenou záležitost a rada se tím ani zabývat nebude.Na mou otázku , zda ani ze slušnosti by město nemělo, alespoň symbolickou částkou ,občany odškodnit, bylo mi řečeno , že Vyšší moc (terminus technikus) je Vyšší moc. A tak tedy občane, poraď si , jak umíš. My si myjeme ruce.
A mně od té doby v hlavě vrtá otázka: proč si město platí posudky dendrologa, který má pravidelně kontrolovat stav městské zeleně? Proč a hlavně na co má město uzavřenou pojistku na lípy na památném Orebě ? A tak jsem dospěla k názoru , že věřit na Vyšší moc se vyplatí . Někomu. Je to jako zaklínadlo , které se dá použít vlastně kdykoliv i proti občanům, které zastupitel zastupuje. Vyšší moc je holt Vyšší moc a s tím nic nenaděláte.

Daj-li medaili ,nedaj-li medajli...

Kdykoli někde vidím vyznamenávání , tak si vždycky připomenu písničku , kterou mistrně zpíval pan Vlasta Burian . Daj-li medaili , nedaj-li medaili ... Na den 28.října 2009, na státní svátek -Den vzniku samostatného československého státu , jsem se dívala na přímý přenos z Pražského hradu a sledovala jsem , jak pan prezident oceňoval některé významné osobnosti . Dívám se každý rok , ale tentokrát jsem se dívala hlavně kvůli panu Karlu Gottovi , který byl mezi vyznamenanými . A v duchu jsem si říkala -KONEČNĚ. Konečně byl vyznamenán za zásluhy o rozvoj kultury člověk, který si to právem zaslouží . Myslím , že včera byl černý den pro pány Rejžky,Lukeše a spol . Pro všechny ty špinily a plivaly, kteří léta Karla Gotta odsuzují pro to , že podepsal antichartu . A co měl asi tak dělat? Člověk s mimořádným talentem ,vůlí a pílí? Vědí oni jaký tlak byl na něho vyvíjen ? A on chtěl přece zpívat , dělat práci , kterou umí a s jejíž pomocí nám dalším rozdával radost a sílu. Vždyť to byla tak podělaná doba, že se tomu ani nechce věřit, že to skutečně bylo . Když zatrylkoval Goťák, přešly nás splíny. Život se zdál snesitelnější. Jsem mu vděčná , že tady zůstal , že nás neopustil , že pro nás zpíval .
Když jsem byla studentkou gymnazia, měla jsem ráda nejen Gotta , ale i Waldemara Matušku. Ale Matuška mně naštval , když zmizel do USA , když se odtud vypařil . Přitom jsem ho jen čtyři dny před jeho odchodem viděla na koncertě , seděla jsem v 1.řadě a královsky jsem se bavila. Představení bylo fajn , zpíval jednu vypalovačku za druhou. A za čtyři dny byl pryč. Tak to jsem neskousla ještě po letech . A proto jsem si víc vážila Karla Gotta. Ten byl tady s námi v tom srabu a rozhodně nám pomohl víc, než Matuška. Když v roce 1989 zpíval pro davy Karel Kryl a Karel Gott národní hymnu , věděla jsem , že Kryl by s Gottem nezpíval, kdyby nechtěl. A protože zpíval , tak chtěl. Myslím, že dodnes ještě nebyl krok těchto bardů zhodnocen jaksepatří . Oni národ nerozdělili , ale spojili . Jejich duetu se dalo věřit. Já osobně jsem Kryla měla moc ráda a doposud si myslím , že byl nejen výborný písničkář, ale i výborný básník . A teď si říkám, byl Karel Kryl -náš bratříček , vůbec oceněn ? Musím po tom zapátrat . A jestli ne, pak je to naše ostuda. A jestli jo, pak volám -sláva. A tak , ať žije pan Karel Gott a jdu mu poslat hlas do Zlatého slavíka.

Slova

Ta vyznání
tvá ústa opustí
a nikdy se nevrátí zpět.
Jak křídla motýlí
se ke mně nachýlí.
Jak vánek hřejivý
si s láskou pohrává
tvá představa,tvůj sen.
Já,dychtivá,tvář nabízím
tvým rtům
a pod víčky si ukládám
sny k snům.




Orlice(2008)

Zpozdilá

Už dávno nekvetla tu růže
a teď ta zpozdilá
má hlavu k prasknutí,
jako by chtěla chytit léto.
Mámivá vůní
nechá ti v dlani
krůpěje krve,
pozdravy z trní.


Orlice (2005)

Za všechno může Zdena...

Mám ráda staré lidové zvyky, kroje , ruční práce , které jsou dnes už skoro zapomenuté , písničky a perníčky. Celá léta sbírám recepty na pečení perníčků, ukládám je do desek a dnes už mám pěknou sbírku námětů, receptů a taky vychytávek pro pečení . Snad mně ani neunikla žádná u nás dostupná literatura o perníku. Ale mám jeden osvědčený recept na perníčky, který mi kdysi darovala moje kamarádka Zdena. Sama pekla a zdobila nádherné perníčky a tak jsem tento recept také použila. Od té doby uplynulo mnoho let, sesbírala jsem řadu jiných receptů , ale ten od Zdeny se mi zdá nejlepší a tak podle něho peču každý rok své perníčky a betlémky a nikdy mně ten recept nezklamal . A považte, že nyní jsem ještě probírala perníkové zlomky z loňských Vánoc a na mých perníčcích doposavad drží pevně tenké bílé linky bílkové polevy a perníčky jsou měkké a chutné .Takový to je vynikající recept . Blíží se Vánoce a mně už zase svrbí ruce. Probírám se svými náměty, píšu si, co budu vytvářet a prohledávám bednu s vykrajovátky, abych našla ta, která budu určitě potřebovat. Zadělám těsto , nechám chvíli zrát a budu péct.Vůně perníku provoní celý byt. Když před Adventem sestavuji betlémky, zdobím chvojím a červenou mašlí , mám v kuchyni obsazeny všechny plochy svými výtvory. A pak nastává nejkrásnější doba. Obdarování . Obdarovávám své blízké a přátele, těším se z jejich překvapení a radosti a kladu jim na srdce, že jim ten betlém musí vydržet až do Tří králů. Pak ať ho zbaští . Na příští Vánoce upeču jiný a ještě hezčí . Jenže, řada mých přátel nevydrží a to voňavé lákání pomalu ještě do Štědrého dne téměř spořádá. Naoko se zlobím , ale mám radost , že jim chutná a že se jim to líbí . A tak se už těším, až začnu.

Podzimní

Tam na nábřeží
včera křičel racek
do jitra hrstku pozdravů,
co rozechvěly zábradlí
a letěly snad s ním .

To ráno odvíjel se den
do ještě čerstvých kaluží
a slunce stíralo si slzy
v zrcadle rozevlátých pavučin.

A já se, přes větve
obarvené vášněmi
a měkký opar řeky,
poprvé podívala
na podzim. Orlice(2008)

Růže

Jediná stará růže
co s jarem vykvést může,
když prodere se k slunci
zahradou plnou plev,
nabídne světu rudý květ.
Kapky rosy
stékají jako slzy,

tu růži mrzí,
že je tak stará,samotná
a že už brzy
jen trny zbudou na ní
a jediný její květ
rozpadne se na drobné plátky
a její krása
uvadne.

Poznání

Zpívám si o láskách
a šedě snít se daří.
Jen tulákům
co v stáří
jsou mladí
jako první den,
se nikdo nesměje.




Orlice(2009)

Podzimní

Před bláznivým ránem
denně hlavu skláním,
zatím co nabírá
z palety všech barev
a čmárá do listí .
Stromy svléká
a kytky ukládá
do rezaté už trávy
a dívkám do vlasů,
aby se rozvoněly podzimem.


( Orlice 2001)

Podzim

Listí už žloutne.
To podzim míchá
pro každý den
kus barvy duh,
co slunci sebral
a nesmělým už svítáním.
Už listí žloutne
a v parcích
zesmutněly lavičky.
Ta naše stará,
dávno známá,
má slzy pod víčky,
že nepřišlas.


(Orlice 1980)

O filmových láskách

Mám odjakživa slabost pro kovbojky. Ráda je čtu a ještě raději mám filmy s touto tematikou. Drsní hrdinové trestají padouchy, k tomu nádherná americká příroda, koně, hory,voda.Velmi ráda čtu romantické knihy o dobývání Divokého západu , představuji si ranče vzdálené od sebe mnoho mil , čistou přírodu . Musel to být těžký život osídlenců a nebezpečný , strastiplný . Ale plný očekávání a nadějí . Velmi ráda jsem četla knihy Zane Greye . Pamatuji si , že jednou jsem četla v jeho knize o tom , jak táhnou bůvoli a jak je lovci loví . Popis tahu a lovu byl pro mně tak realistický , že jsem úplně ve své představivosti cítila , jak se chvěje zem pod kopyty mohutných těl buvolů , jak se víří prach prérie a jak po stádu zůstává udupaná a zpustošená zem .To byly doby . Mezi filmovými hrdiny mne zaujal kromě jiných i Gregory Peck , představitel správného chlapa ve velmi krásném filmu Velká země. Navždycky si budu pamatovat , jak se pokouší krotit divokého koně, jak se rozhlíží po krajině, kterou koupil a kde začne žít nový život. Rančer. Krásná romantika .Velká země.

Samota

Jsem mezi lidmi často sama.
Naslouchám tepu vlastních žil .
Děsí mně kroky,
ztichlý park,
večerní vzdechy,
stíny z ulice.
I ty své čisté štěstí
utápíš na lžičce.
Jsem mezi lidmi často sama,
když vzdychá dlažba měst,
že přešly po ní tisíce
l h o s t e j n ý ch.


(Orlice 1985)

O aktivním "idiotství"

Někteří lidé musí za každou cenu být pro všechny příkladem snaživosti . Tenhle rys se začne formovat už někdy v dětství , kdy jsou na dítě kladeny ty největší požadavky. Musíš být nejlepší v učení , přečíst nejvíc knížek , umět se vyjadřovat , chodit do houslí nebo na klavír, či bůhví do jakého kroužku, musíš pomáhat starým a starším lidem , nesmíš odmlouvat a být protivný , musíš , musíš,musíš...Takový človíček se snaží , aby vyhověl všem , kteří na něho ty požadavky chrlí a výsledek ? Pokažené dětství , chuť někdy nevyhovět , ale nakonec převládne vždy disciplinovanost . Vyniknout je přece tak snadné . Chce to píli , trpělivost a vůli . A časem se stane věc, že takový člověk tak moc chce pomoci jiným , všechno stihnout a vykonat , že začne zcela zapomínat na sebe. Na svůj život, na své sny . Žije život jiných a namlouvá si , že to je tak dobře. Obětoval se jiným . Prostě se z něj stane "aktivní idiot". To je všechno .

O snu

Nechoď mně probouzet,
to jenom blázen bývá sám.
Já modrou dálku prožívám
a v ní se loďka houpá,
když sen mně unáší.

Nechoď mně probouzet,
před ránem nejsem sama.
Když láska ze sta tváří
se pod víčky mi houpe,
tak snem se kolébám.


(Orlice2007)

Sen

Všeptám si do dlaní
z pár kapek svítání
od léta do zimy sen,
o tom, jak večer zní
zvlněné obilí,
o tom, jak s půlnocí
plíží se den.

Zapředu do dlaní
tvá sladká líbání,
umotám pod víčky sen,
o tom, jak láska jde
dolíčkem poznání,
o tom, že život je
s e n .

(Orlice2008)

Břízka

Někdo jí vyryl
do bílé kůže monogram
a neptal se proč pláče.
Stála tak sama
u pěšiny v polích.
Myslel, že smí,
že dávno už umřela.
Vyryl jí do tváře monogram
a neviděl, že pláče.
Jako by nebyla.


(Orlice)

Cesty

Dnes jsem si konečně založila svůj blog a nazvala jsem ho příznačně - cesta.Mám ráda cesty, hlavně ty , které vedou lesním úvozem, loukami a kolem vodních ploch . Často se ve vzpomínkách vracím do dětství a vzpomínám na jednu krajinu, kterou si vybavuji i po padesáti letech zcela živě. Bylo to místo jen kousek od mého bydliště, doslova za humny. Pod strání se klikatěl potůček a říkalo se tam Na Ostříži . Snad proto , že se dost často ve vzduchu nad strání vznášeli dravci a hledali svou kořist , na kterou pak střemhlav útočili . Pod Ostříží byla tůňka, skrytá ve vysoké trávě a o kus dál se na další stráňce vypínaly bílé mladé břízky. Jako maturantka jsem se do těchto končin chodila učit a nikdy jsem se tam nebála. Ležela jsem na stráni , pozorovala bílá oblaka, která se co chvíli měnila a po letní obloze plula dál do neznáma. Kolem mně všude plno lučních květin . Vzpomínám na zvonky, které jsem jednou jako malá holčička utrhla a donesla mé babičce z tatínkovy strany Marii . A babička mne nepochválila, ale sdělila mně, že když se utrhne luční zvonek, někdo na blízku zemře. Dnes vím , že to byla jen pověra, ale já jsem si to tak vryla do paměti , že od té doby jsem už nikdy zvonky neutrhla. A je to už víc než padesát let. Ještě bych se tam někdy chtěla vrátit. Vím co bych našla. Stráň Ostříž a břízy jsou na svém místě. Jen trochu zestárly a povyrostly. Ale proti té krásné lokalitě, ještě v uctivé vzdálenosti , vyrostlo sídliště. O kus dál od Ostříže byl vybudován nový rybník . Ráz krajiny se trochu změnil , i já jsem se změnila. Ale přírodu mám nade všechno ráda . A cesty -zejména ty polní a lesní.