Vzpomínka

...Vzpomínám na svého dědečka z máminy strany. Narodil se 2.prosince 1906. Přesto , že jsem již překročila šedesátku, pořád stejně mně dojímá jedna skutečnost . Až do konce svého života měl můj děda ve své peněžence vždycky mou fotografii . Rád se se mnou chlubil . Byla jsem jeho jediná vnučka a snad jsem svým životem splnila všechno , co si můj děda přál . Ještě zažil narození mého prvního syna Toníka, který se narodil 28. září na jeho svátek . Vzpomínám si , jak byl děda pyšný , když si převzal kočárek s pravnukem a jel se s ním projet . Miloval ho a dokázal se o něho postarat . Když jsem byla malá holka, strávila jsem nejvíce času právě s dědou a babičkou.Po celý náš společný život mně byli děda a babička vlastně mámou a tátou. Naši se rozvedli , když mně bylo pět let a i když jsem se s tátou setkávala každých čtrnáct dní až do dovršení mé plnoletosti , přece jen nebyl tak po ruce , jako děda. Děda se mně uměl zastat vždycky. Nestrpěl , aby mně někdo ubližoval . Když mně bylo asi šest, zřejmě , abych zapomněla na traumatizující skutečnost , že se rodiče rozvedli , poslal děda mně a babičku na rekreaci do Krkonoš. Pamatuji si , že jsem byla s babičkou ubytována v docela pěkném hotelu , ale strava byla hrozná . Každý den byla dušená mrkev a já si ji tak zošklivila, že jsem ji už vůbec nechtěla a přestala jsem jíst . Babička zoufale povolala dědu. Děda zhodnotil situaci a odvezl nás předčasně domů . Dá se říct ,že mně zachránil .
Podruhé zasáhl stejně, když se máma rozhodla, poslat mně i bratra na chalupu v Orlických horách ke své nově získané příbuzné. Jednalo se o starou ženu , která vůbec nebyla trpělivá .Viděla jen své vnuky a nás jen úkolovala. Navíc byla tzv. falešná , do očí se stavěla a po straně si na nás stěžovala. Už mně bylo dvanáct a tak jsem odhadla dobře situaci a poslali jsme s bratrem dopis dědovi a babičce. Děda pro nás hned přijel a jeli jsme domů . Máma byla se svým manželem na dovolené v Rusku. Když přijeli , byl oheň na střeše, ale děda to obhájil . Myslím , že otčím nikdy nezapomněl , že se nám jeho příbuzní nelíbí . Dětství uběhlo , byla jsem více u dědy a babičky . To byly šťastné chvíle .
Když jsem promovala na FF UK v Praze , byl můj děda na promoci .Když si dnes z promoce prohlížím fotografie , nelze přehlédnout, jak se děda dmul pýchou. Škoda, že mé doktorské promoce se už nedožil .Ale já si na něj vzpomněla a jako by tam byl .
S rozvahou dnes můžu říct, že děda s babičkou měli zásadní vliv na můj život. Vlastně mně vychovali a jim vděčím za všechno , co jsem dokázala a co ve mně je. Nadarmo se neříká , že děti dědí geny po prarodičích . Mám se svou babičkou hodně příbuzného . A to nejen ve vzhledu, ale také v dovednostech . A za to , že mám ráda sport , že jsem v mládí hodně sportovala , vděčím dědovi . Pokaždé , když sleduji olympijské hry , hokejové zápasy atd. vzpomenu si na dědu , který byl až do pozdního věku náruživým kuželkářem .
A zítra budu vzpomínat . Zapálím svíčku a myslím , že si najdu chvilku a budu si s dědou povídat . Mám mu toho tolik co říci . Pořád je tady se mnou. Vím to a věřím tomu.

Děkujeme, odejděte!

Dnes se mi dostala do rukou kandidátka KDU- ČSL do voleb 2010 v Třebechovicích p.O. Skoro jsem nevěřila vlastním očím.Ta kandidátka se jen velmi málo změnila od roku 1989.Pořád stejní týpci .Hlavně ten slogan - Pracujeme pro vás.Já bych to po zkušenostech s těmito regionálními politiky nazvala jinak :Pracujeme pro sebe.
Proč tyto osoby stále kandidují ? Aby si zajistily vliv na dění ve městě.Proč nepostoupí svá místa mladým a nezatíženým minulostí ? Protože se bojí konkurence a toho , že by to dělali jiní jinak a líp .Proč kandidují do městského zastupitelstva, když jsou prokazatelně velmi zaneprázdněni svým vlastním povoláním ? Na to je jediná odpověď. Snaží se rozhodovat o všem , co se ve městě děje. Hledat prostředky, jak si vylepšit své zájmy, jak znemožnit politické protivníky. Řadu z nich pokládám za vychytralé intrikány . Tyto osoby volit rozhodně nebudu .A věřím, že si občané našeho města dají dohromady všechny souvislosti a řeknou jim ve volbách :Děkujeme, odejděte.Už toho bylo dost .Dejte příležitost mladým lidem ,nefuňte jim na záda , neintrikujte a snažte se, aby město bylo městem , které za 1.republiky opěvoval nejen V.Štech , ale i řada jiných umělců , kteří k nám zavítali .

Na jaře

Pořád stejně kvetou jabloně
a louka zavoněla k nám,
kytičkou žlutou,
jednou z těch ,
co jarem voní po ránech.


Nejprudčej jaro chodí k nám.
To nevynechá žádnou z cest,
prožene vítr ve vlasech
a slunci nechá zlatit rám.



Rozvlní stromy s večerem,
milencům ruce proplétá
a pořád stejně,
každý rok
spojuje jeho a můj krok
až do léta.

Orlice(2010)

Jaro

Ta doba líbezná
když kvetl šeřík v stráni
a kolem lesů opar šel.
Věčně jaro zas se vrací,
potichu přešlapuje u mezí
a hraje hru o zeleň.

Ta doba líbezná,
když dívčí vlasy
vítr zaplétá.
Do krásy roste jaro
dál,
až do léta.

Orlice(2010)

Země na jaře

Prochladlá tíhou,
vzdutá stesky,
vdechuje teplo
a otvírá se
pro radost jen
ze zelené trávy.

Je jako dívka.
Obléká si kaluže,
pak je zas stírá,
už je nechce
a voní touhou po jaře.



Orlice(2010)

Líska

Je jako mírné vábení
větvička lísky ve váze.
Prostírá lístky bujaře
a těžce voní po jaře.


(Orlice 2009)

Už aby tady bylo...

Tak se mně zdá ta zima moc dlouhá . Dnes je 15.března a venku padá sníh , tiše se ukládá na zem a i když vím , že zítra třeba roztaje, je to pár dní před prvním jarním dnem pohroma.
A vždycky si ráda vzpomenu na písničku Jarky Nohavici -Ladovská zima. A letos opravdu byla zima jak podle pana Lady. Rádio tu skvělou písničku hrálo tak málo . Možná by se nám líp uklízely ty hromady bílého nadělení . Marně jsem byla vyhlížet hlavičky sněženek .Dvorek obrácený k severu ještě neodtál a tak ty drobné kytičky tam někde leží pod sněhem a čekají , až se budou moci narovnat a vykvést . Tak jsem se vrátila k pohádce Františka
Hrubína-O Květušce a její zahrádce. Taky se mi ta zima jeví jako zlá babice a chtěla bych se jí zbavit tak, jako to udělala v té pohádce Květuška a zvířátka.
Nic netrvá věčně.Věřím , že jaro skutečně brzy přijde, vždyť už zpívají s večerem a ránem ptáci .

Můj maličký sen Sam

Mám velikou radost . Dostala jsem štěně jorkšírského teriéra. Je staré 9 týdnů a jmenuje se Sam. Je to velmi živý a šikovný pejsek . Nikdy bych nevěřila, že tak malý pes má v sobě tolik energie. Nikdy jsme neměli malého psa, vždycky jsme chovali dobrmany. Ale jak člověk stárne, zjišťuje, že tak velký pes, jako je dobrman , už není pro něho . Je velký , silný a potřebuje mnoho pohybu a pevnou ruku. Tak jsem toužila po malém psovi , abych ho mohla uzvednout třeba u veterinárního lékaře a taky, co bych zastírala,abych ho mohla pochovat a pomazlit.

S dobrmany bylo také mazlení , ale s tím uzvednutím to bylo už horší. Na naše dobrmany však vzpomínám často a ráda. Měli jsme celkem čtyři -první byl Blek , druhý Cid, třetí Arny a čtvrtý Body. Jsou už v psím nebi a já na ně nikdy nezapomenu .

Blek byl velký , statný a svéhlavý pes. Na cvičáku nesnášel ovčáky, to přetrhl vodítko , když je viděl. A pak také neměl rád slepice . Náš domáci chov i s kohoutem vyhubil poměrně rychle, přes všechna opatření , která jsme učinili . A pak si občas zaběhl pro slepici k sousedům .

Cid byl také velký pes. Měl dobrou povahu , měl rád děti . Nesnášel ježky a kočky.

Arny byl snad náš nejvyrovnanější pes. Nikdy neublížil , zamiloval si našeho staršího syna a velmi na něm lpěl . Strašně rád sklízel jablka. Jak začala padat, začal nosit v tlamě třeba 3 kusy najednou a nosil nám je přímo do pokoje. A pak taky nosil do baráku sousedovy slepice. Málokterá přežila.Tento pes se dožil vysokého věku . Zemřel skoro v 15 letech . Jeden rok se 22.prosince vykoupal v Orlici , když s ním šel syn na procházku. Tenkrát mrzlo , ale on neměl ani rýmu. Ten se tak strašně rád koupal .

Poslední v řadě byl Body. To nebyl tak mohutný pes, jako jeho předchůdci , ale byl to povídálek . Pořád vyprávěl , hlavně když se vařilo maso a musel čekat , až vychladne. Dost často se s Arnym pral , protože nad ním chtěl pořád zvítězit. Ale jinak byli kamarádi .Tenhle Body si oblíbil přítelkyni našeho staršího syna a jak jinak ...Nechal se rozmazlovat a jak rád!

Dnes s námi žije ještě jeden pes, jmenuje se Bad a je to nalezenec. Stal se naším miláčkem , protože má výbornou povahu , je přátelský k nám i našim přátelům . Za svého pána si ale vybral našeho mladšího syna a s ním si život užívá . My pro něho existujeme jen do té doby, než se syn vrátí domů. Pak už je jen u něho . Poslouchá ho na slovo a udělá , co mu řekne.

No a teď musí snášet toho malého jorkšírka, který , protože je štěnětem , myslí si , že může všechno a tak na něho , který je snad 50x větší než on , neustále doráží . Ale Bad to zvládá s nadhledem .

Tak mám malého jorkšírka a jsem z něj úplně nadšená . Každý den obdivuji , co se naučil , jak je nebojácný a milý. Můj zhmotnělý maličký sen Sam .

Když tak o našich psech přemýšlím , myslím , že o jejich životě napíšu knížku pro vnoučata, aby věděla, jak je to krásný život se psem , jak člověka obohatí . Ano , určitě sepíšu jejich příhody , lotroviny a náš život s nimi.

O přátelství

O přátelství bylo mnohé řečeno . Každý čověk si za svého života vybuduje alespoň jeden přátelský vztah . Když tak vzpomínám , mým životem prošlo několik dobrých přátel .V době, kdy jsem docházela na základní školu , byla to přátelství dětská. Na střední a vysoké škole zase studentská . A pak už přátelství životní , tak řečeno na celý život. Právě dnes vzpomínám se zármutkem na kamaráda, který přesně na den 2.2.2009 odešel navždy. Odešel nečekaně. Pro mně to byla rána z čistého nebe. Když jsem ho před Vánocemi 2009 potkala před lékárnou , chvíli jsme se bavili , postěžoval si , že ho trápí žaludek , ale očekával , že se situace změní k lepšímu. Rozhodně se nechystal zemřít. Na Silvestra se neozval , ani nereagoval na sms. Myslela jsem si, že má hodně práce a v únoru 2.2.2009 jsem mu telefonovala s takovou trochu podivnou předtuchou. Hovor spadl do schránky. Bylo mně to divné a celý den jsem o tom přemýšlela. Vždyť na Nový rok poprvé za naše dlouhé přátelství se neozval a nepopřál mně i celé mé rodině . Nějak se mi to nezdálo .

Za několik hodin jsem dostala zprávu , že Pavel zemřel . Můj dobrý kamarád . Kamarád v pravém slova smyslu. Nikdy nemluvil o tom, co jsem mu svěřila , nikdy nekomentoval mé počínání.Vždycky mně bral takovou , jaká jsem .Dokázal mně vyslechnout .Věděla jsem, že kdyby mně bylo nejhůř, můžu se k němu obrátit o pomoc. Během našeho kamarádství to mnohokrát i dokázal a pomohl .Taková přátelství jsou v životě každého člověka přínosem .

Jsem zarmoucená , že odešel , že jsem mu nestačila poděkovat za kamarádství a že jsem mu nemohla v jeho těžké chvíli pomoci . Dost často na něho vzpomínám a vidím ho před sebou .Veselého , trochu při těle, dobrosrdečného a čestného člověka. A před čtyřiceti lety , kdy naše kamarádství vzniklo , byl to kluk ,který byl zábavný a veselý . A mám ho spojeného ještě s jednou vzpomínkou. Když jsme jako omladina chodili na plesy a zábavy , Pavel vždy kolem půlnoci , když kapela začala hrát písničku Cikánský baron jsem já..., snad proto, že už měl v hlavě , vyskočil na stůl a zvesela notoval a tančil v rytmu téhle písně. Tak takový byl můj kamarád Pavel . Téhle vzpomínce by se se mnou zasmál , jako vždycky, když na to přišla řeč. Dnes už bohužel mohu na Pavla jen vzpomínat . A Pavle, vzpomínám dost často a vždycky v dobrém .