Můj maličký sen Sam

Mám velikou radost . Dostala jsem štěně jorkšírského teriéra. Je staré 9 týdnů a jmenuje se Sam. Je to velmi živý a šikovný pejsek . Nikdy bych nevěřila, že tak malý pes má v sobě tolik energie. Nikdy jsme neměli malého psa, vždycky jsme chovali dobrmany. Ale jak člověk stárne, zjišťuje, že tak velký pes, jako je dobrman , už není pro něho . Je velký , silný a potřebuje mnoho pohybu a pevnou ruku. Tak jsem toužila po malém psovi , abych ho mohla uzvednout třeba u veterinárního lékaře a taky, co bych zastírala,abych ho mohla pochovat a pomazlit.

S dobrmany bylo také mazlení , ale s tím uzvednutím to bylo už horší. Na naše dobrmany však vzpomínám často a ráda. Měli jsme celkem čtyři -první byl Blek , druhý Cid, třetí Arny a čtvrtý Body. Jsou už v psím nebi a já na ně nikdy nezapomenu .

Blek byl velký , statný a svéhlavý pes. Na cvičáku nesnášel ovčáky, to přetrhl vodítko , když je viděl. A pak také neměl rád slepice . Náš domáci chov i s kohoutem vyhubil poměrně rychle, přes všechna opatření , která jsme učinili . A pak si občas zaběhl pro slepici k sousedům .

Cid byl také velký pes. Měl dobrou povahu , měl rád děti . Nesnášel ježky a kočky.

Arny byl snad náš nejvyrovnanější pes. Nikdy neublížil , zamiloval si našeho staršího syna a velmi na něm lpěl . Strašně rád sklízel jablka. Jak začala padat, začal nosit v tlamě třeba 3 kusy najednou a nosil nám je přímo do pokoje. A pak taky nosil do baráku sousedovy slepice. Málokterá přežila.Tento pes se dožil vysokého věku . Zemřel skoro v 15 letech . Jeden rok se 22.prosince vykoupal v Orlici , když s ním šel syn na procházku. Tenkrát mrzlo , ale on neměl ani rýmu. Ten se tak strašně rád koupal .

Poslední v řadě byl Body. To nebyl tak mohutný pes, jako jeho předchůdci , ale byl to povídálek . Pořád vyprávěl , hlavně když se vařilo maso a musel čekat , až vychladne. Dost často se s Arnym pral , protože nad ním chtěl pořád zvítězit. Ale jinak byli kamarádi .Tenhle Body si oblíbil přítelkyni našeho staršího syna a jak jinak ...Nechal se rozmazlovat a jak rád!

Dnes s námi žije ještě jeden pes, jmenuje se Bad a je to nalezenec. Stal se naším miláčkem , protože má výbornou povahu , je přátelský k nám i našim přátelům . Za svého pána si ale vybral našeho mladšího syna a s ním si život užívá . My pro něho existujeme jen do té doby, než se syn vrátí domů. Pak už je jen u něho . Poslouchá ho na slovo a udělá , co mu řekne.

No a teď musí snášet toho malého jorkšírka, který , protože je štěnětem , myslí si , že může všechno a tak na něho , který je snad 50x větší než on , neustále doráží . Ale Bad to zvládá s nadhledem .

Tak mám malého jorkšírka a jsem z něj úplně nadšená . Každý den obdivuji , co se naučil , jak je nebojácný a milý. Můj zhmotnělý maličký sen Sam .

Když tak o našich psech přemýšlím , myslím , že o jejich životě napíšu knížku pro vnoučata, aby věděla, jak je to krásný život se psem , jak člověka obohatí . Ano , určitě sepíšu jejich příhody , lotroviny a náš život s nimi.

O přátelství

O přátelství bylo mnohé řečeno . Každý čověk si za svého života vybuduje alespoň jeden přátelský vztah . Když tak vzpomínám , mým životem prošlo několik dobrých přátel .V době, kdy jsem docházela na základní školu , byla to přátelství dětská. Na střední a vysoké škole zase studentská . A pak už přátelství životní , tak řečeno na celý život. Právě dnes vzpomínám se zármutkem na kamaráda, který přesně na den 2.2.2009 odešel navždy. Odešel nečekaně. Pro mně to byla rána z čistého nebe. Když jsem ho před Vánocemi 2009 potkala před lékárnou , chvíli jsme se bavili , postěžoval si , že ho trápí žaludek , ale očekával , že se situace změní k lepšímu. Rozhodně se nechystal zemřít. Na Silvestra se neozval , ani nereagoval na sms. Myslela jsem si, že má hodně práce a v únoru 2.2.2009 jsem mu telefonovala s takovou trochu podivnou předtuchou. Hovor spadl do schránky. Bylo mně to divné a celý den jsem o tom přemýšlela. Vždyť na Nový rok poprvé za naše dlouhé přátelství se neozval a nepopřál mně i celé mé rodině . Nějak se mi to nezdálo .

Za několik hodin jsem dostala zprávu , že Pavel zemřel . Můj dobrý kamarád . Kamarád v pravém slova smyslu. Nikdy nemluvil o tom, co jsem mu svěřila , nikdy nekomentoval mé počínání.Vždycky mně bral takovou , jaká jsem .Dokázal mně vyslechnout .Věděla jsem, že kdyby mně bylo nejhůř, můžu se k němu obrátit o pomoc. Během našeho kamarádství to mnohokrát i dokázal a pomohl .Taková přátelství jsou v životě každého člověka přínosem .

Jsem zarmoucená , že odešel , že jsem mu nestačila poděkovat za kamarádství a že jsem mu nemohla v jeho těžké chvíli pomoci . Dost často na něho vzpomínám a vidím ho před sebou .Veselého , trochu při těle, dobrosrdečného a čestného člověka. A před čtyřiceti lety , kdy naše kamarádství vzniklo , byl to kluk ,který byl zábavný a veselý . A mám ho spojeného ještě s jednou vzpomínkou. Když jsme jako omladina chodili na plesy a zábavy , Pavel vždy kolem půlnoci , když kapela začala hrát písničku Cikánský baron jsem já..., snad proto, že už měl v hlavě , vyskočil na stůl a zvesela notoval a tančil v rytmu téhle písně. Tak takový byl můj kamarád Pavel . Téhle vzpomínce by se se mnou zasmál , jako vždycky, když na to přišla řeč. Dnes už bohužel mohu na Pavla jen vzpomínat . A Pavle, vzpomínám dost často a vždycky v dobrém .