Cesty

Dnes jsem si konečně založila svůj blog a nazvala jsem ho příznačně - cesta.Mám ráda cesty, hlavně ty , které vedou lesním úvozem, loukami a kolem vodních ploch . Často se ve vzpomínkách vracím do dětství a vzpomínám na jednu krajinu, kterou si vybavuji i po padesáti letech zcela živě. Bylo to místo jen kousek od mého bydliště, doslova za humny. Pod strání se klikatěl potůček a říkalo se tam Na Ostříži . Snad proto , že se dost často ve vzduchu nad strání vznášeli dravci a hledali svou kořist , na kterou pak střemhlav útočili . Pod Ostříží byla tůňka, skrytá ve vysoké trávě a o kus dál se na další stráňce vypínaly bílé mladé břízky. Jako maturantka jsem se do těchto končin chodila učit a nikdy jsem se tam nebála. Ležela jsem na stráni , pozorovala bílá oblaka, která se co chvíli měnila a po letní obloze plula dál do neznáma. Kolem mně všude plno lučních květin . Vzpomínám na zvonky, které jsem jednou jako malá holčička utrhla a donesla mé babičce z tatínkovy strany Marii . A babička mne nepochválila, ale sdělila mně, že když se utrhne luční zvonek, někdo na blízku zemře. Dnes vím , že to byla jen pověra, ale já jsem si to tak vryla do paměti , že od té doby jsem už nikdy zvonky neutrhla. A je to už víc než padesát let. Ještě bych se tam někdy chtěla vrátit. Vím co bych našla. Stráň Ostříž a břízy jsou na svém místě. Jen trochu zestárly a povyrostly. Ale proti té krásné lokalitě, ještě v uctivé vzdálenosti , vyrostlo sídliště. O kus dál od Ostříže byl vybudován nový rybník . Ráz krajiny se trochu změnil , i já jsem se změnila. Ale přírodu mám nade všechno ráda . A cesty -zejména ty polní a lesní.