Podzimní

Před bláznivým ránem
denně hlavu skláním,
zatím co nabírá
z palety všech barev
a čmárá do listí .
Stromy svléká
a kytky ukládá
do rezaté už trávy
a dívkám do vlasů,
aby se rozvoněly podzimem.


( Orlice 2001)

Podzim

Listí už žloutne.
To podzim míchá
pro každý den
kus barvy duh,
co slunci sebral
a nesmělým už svítáním.
Už listí žloutne
a v parcích
zesmutněly lavičky.
Ta naše stará,
dávno známá,
má slzy pod víčky,
že nepřišlas.


(Orlice 1980)

O filmových láskách

Mám odjakživa slabost pro kovbojky. Ráda je čtu a ještě raději mám filmy s touto tematikou. Drsní hrdinové trestají padouchy, k tomu nádherná americká příroda, koně, hory,voda.Velmi ráda čtu romantické knihy o dobývání Divokého západu , představuji si ranče vzdálené od sebe mnoho mil , čistou přírodu . Musel to být těžký život osídlenců a nebezpečný , strastiplný . Ale plný očekávání a nadějí . Velmi ráda jsem četla knihy Zane Greye . Pamatuji si , že jednou jsem četla v jeho knize o tom , jak táhnou bůvoli a jak je lovci loví . Popis tahu a lovu byl pro mně tak realistický , že jsem úplně ve své představivosti cítila , jak se chvěje zem pod kopyty mohutných těl buvolů , jak se víří prach prérie a jak po stádu zůstává udupaná a zpustošená zem .To byly doby . Mezi filmovými hrdiny mne zaujal kromě jiných i Gregory Peck , představitel správného chlapa ve velmi krásném filmu Velká země. Navždycky si budu pamatovat , jak se pokouší krotit divokého koně, jak se rozhlíží po krajině, kterou koupil a kde začne žít nový život. Rančer. Krásná romantika .Velká země.

Samota

Jsem mezi lidmi často sama.
Naslouchám tepu vlastních žil .
Děsí mně kroky,
ztichlý park,
večerní vzdechy,
stíny z ulice.
I ty své čisté štěstí
utápíš na lžičce.
Jsem mezi lidmi často sama,
když vzdychá dlažba měst,
že přešly po ní tisíce
l h o s t e j n ý ch.


(Orlice 1985)

O aktivním "idiotství"

Někteří lidé musí za každou cenu být pro všechny příkladem snaživosti . Tenhle rys se začne formovat už někdy v dětství , kdy jsou na dítě kladeny ty největší požadavky. Musíš být nejlepší v učení , přečíst nejvíc knížek , umět se vyjadřovat , chodit do houslí nebo na klavír, či bůhví do jakého kroužku, musíš pomáhat starým a starším lidem , nesmíš odmlouvat a být protivný , musíš , musíš,musíš...Takový človíček se snaží , aby vyhověl všem , kteří na něho ty požadavky chrlí a výsledek ? Pokažené dětství , chuť někdy nevyhovět , ale nakonec převládne vždy disciplinovanost . Vyniknout je přece tak snadné . Chce to píli , trpělivost a vůli . A časem se stane věc, že takový člověk tak moc chce pomoci jiným , všechno stihnout a vykonat , že začne zcela zapomínat na sebe. Na svůj život, na své sny . Žije život jiných a namlouvá si , že to je tak dobře. Obětoval se jiným . Prostě se z něj stane "aktivní idiot". To je všechno .

O snu

Nechoď mně probouzet,
to jenom blázen bývá sám.
Já modrou dálku prožívám
a v ní se loďka houpá,
když sen mně unáší.

Nechoď mně probouzet,
před ránem nejsem sama.
Když láska ze sta tváří
se pod víčky mi houpe,
tak snem se kolébám.


(Orlice2007)

Sen

Všeptám si do dlaní
z pár kapek svítání
od léta do zimy sen,
o tom, jak večer zní
zvlněné obilí,
o tom, jak s půlnocí
plíží se den.

Zapředu do dlaní
tvá sladká líbání,
umotám pod víčky sen,
o tom, jak láska jde
dolíčkem poznání,
o tom, že život je
s e n .

(Orlice2008)

Břízka

Někdo jí vyryl
do bílé kůže monogram
a neptal se proč pláče.
Stála tak sama
u pěšiny v polích.
Myslel, že smí,
že dávno už umřela.
Vyryl jí do tváře monogram
a neviděl, že pláče.
Jako by nebyla.


(Orlice)

Cesty

Dnes jsem si konečně založila svůj blog a nazvala jsem ho příznačně - cesta.Mám ráda cesty, hlavně ty , které vedou lesním úvozem, loukami a kolem vodních ploch . Často se ve vzpomínkách vracím do dětství a vzpomínám na jednu krajinu, kterou si vybavuji i po padesáti letech zcela živě. Bylo to místo jen kousek od mého bydliště, doslova za humny. Pod strání se klikatěl potůček a říkalo se tam Na Ostříži . Snad proto , že se dost často ve vzduchu nad strání vznášeli dravci a hledali svou kořist , na kterou pak střemhlav útočili . Pod Ostříží byla tůňka, skrytá ve vysoké trávě a o kus dál se na další stráňce vypínaly bílé mladé břízky. Jako maturantka jsem se do těchto končin chodila učit a nikdy jsem se tam nebála. Ležela jsem na stráni , pozorovala bílá oblaka, která se co chvíli měnila a po letní obloze plula dál do neznáma. Kolem mně všude plno lučních květin . Vzpomínám na zvonky, které jsem jednou jako malá holčička utrhla a donesla mé babičce z tatínkovy strany Marii . A babička mne nepochválila, ale sdělila mně, že když se utrhne luční zvonek, někdo na blízku zemře. Dnes vím , že to byla jen pověra, ale já jsem si to tak vryla do paměti , že od té doby jsem už nikdy zvonky neutrhla. A je to už víc než padesát let. Ještě bych se tam někdy chtěla vrátit. Vím co bych našla. Stráň Ostříž a břízy jsou na svém místě. Jen trochu zestárly a povyrostly. Ale proti té krásné lokalitě, ještě v uctivé vzdálenosti , vyrostlo sídliště. O kus dál od Ostříže byl vybudován nový rybník . Ráz krajiny se trochu změnil , i já jsem se změnila. Ale přírodu mám nade všechno ráda . A cesty -zejména ty polní a lesní.