Už aby tady bylo...

Tak se mně zdá ta zima moc dlouhá . Dnes je 15.března a venku padá sníh , tiše se ukládá na zem a i když vím , že zítra třeba roztaje, je to pár dní před prvním jarním dnem pohroma.
A vždycky si ráda vzpomenu na písničku Jarky Nohavici -Ladovská zima. A letos opravdu byla zima jak podle pana Lady. Rádio tu skvělou písničku hrálo tak málo . Možná by se nám líp uklízely ty hromady bílého nadělení . Marně jsem byla vyhlížet hlavičky sněženek .Dvorek obrácený k severu ještě neodtál a tak ty drobné kytičky tam někde leží pod sněhem a čekají , až se budou moci narovnat a vykvést . Tak jsem se vrátila k pohádce Františka
Hrubína-O Květušce a její zahrádce. Taky se mi ta zima jeví jako zlá babice a chtěla bych se jí zbavit tak, jako to udělala v té pohádce Květuška a zvířátka.
Nic netrvá věčně.Věřím , že jaro skutečně brzy přijde, vždyť už zpívají s večerem a ránem ptáci .

O přátelství

O přátelství bylo mnohé řečeno . Každý čověk si za svého života vybuduje alespoň jeden přátelský vztah . Když tak vzpomínám , mým životem prošlo několik dobrých přátel .V době, kdy jsem docházela na základní školu , byla to přátelství dětská. Na střední a vysoké škole zase studentská . A pak už přátelství životní , tak řečeno na celý život. Právě dnes vzpomínám se zármutkem na kamaráda, který přesně na den 2.2.2009 odešel navždy. Odešel nečekaně. Pro mně to byla rána z čistého nebe. Když jsem ho před Vánocemi 2009 potkala před lékárnou , chvíli jsme se bavili , postěžoval si , že ho trápí žaludek , ale očekával , že se situace změní k lepšímu. Rozhodně se nechystal zemřít. Na Silvestra se neozval , ani nereagoval na sms. Myslela jsem si, že má hodně práce a v únoru 2.2.2009 jsem mu telefonovala s takovou trochu podivnou předtuchou. Hovor spadl do schránky. Bylo mně to divné a celý den jsem o tom přemýšlela. Vždyť na Nový rok poprvé za naše dlouhé přátelství se neozval a nepopřál mně i celé mé rodině . Nějak se mi to nezdálo .

Za několik hodin jsem dostala zprávu , že Pavel zemřel . Můj dobrý kamarád . Kamarád v pravém slova smyslu. Nikdy nemluvil o tom, co jsem mu svěřila , nikdy nekomentoval mé počínání.Vždycky mně bral takovou , jaká jsem .Dokázal mně vyslechnout .Věděla jsem, že kdyby mně bylo nejhůř, můžu se k němu obrátit o pomoc. Během našeho kamarádství to mnohokrát i dokázal a pomohl .Taková přátelství jsou v životě každého člověka přínosem .

Jsem zarmoucená , že odešel , že jsem mu nestačila poděkovat za kamarádství a že jsem mu nemohla v jeho těžké chvíli pomoci . Dost často na něho vzpomínám a vidím ho před sebou .Veselého , trochu při těle, dobrosrdečného a čestného člověka. A před čtyřiceti lety , kdy naše kamarádství vzniklo , byl to kluk ,který byl zábavný a veselý . A mám ho spojeného ještě s jednou vzpomínkou. Když jsme jako omladina chodili na plesy a zábavy , Pavel vždy kolem půlnoci , když kapela začala hrát písničku Cikánský baron jsem já..., snad proto, že už měl v hlavě , vyskočil na stůl a zvesela notoval a tančil v rytmu téhle písně. Tak takový byl můj kamarád Pavel . Téhle vzpomínce by se se mnou zasmál , jako vždycky, když na to přišla řeč. Dnes už bohužel mohu na Pavla jen vzpomínat . A Pavle, vzpomínám dost často a vždycky v dobrém .

Zase padl jeden ,dva ,deset,sto...

Mám ráda předvánoční čas, protože mám ráda Vánoce, které pokládám za nejkrásnější svátky v roce. I když na některé Vánoce vzpomínám nerada. Jak taky, když mně 25.prosince zemřela moje milovaná babička Anna . Dlouho se mi vracel pořád stejný sen . Jdu na návštěvu do nemocnice za babičkou a když otevřu dveře jejího pokoje, je tam čistá postel , ale babička v ní není . Pořád vidím ty ruce spolupacientek, které na mou otázku , kde je babička, jen mávly nahoru k nebi . Byl to šok, který bych nikomu nepřála. Moje babička v noci z 24. na 25.prosince odešla. Po čase se bolest zmenšila a dnes už vzpomínám na babičku a její výborný bramborový salát, který jsem jako malá holka chodila ujídat ještě před večeří Štědrého dne.


Ale dnes jsem chtěla psát o nečem jiném . V tento předvánoční čas se zdobí města, městyse a vesnice a stalo se zvykem po roce 1989 , ozdobit náměstí či náves urostlým smrkem či jedlí . Kolik jich padne na tuto předvánoční výzdobu snad ani nelze spočítat . A to mně strašně zlobí . Za dvacet let, co takto stavíme stromy na náměstích a většinou na jedno místo , by na některých místech , kdyby se ovšem chtělo , mohly být už vzrostlé živé stromy, které stačilo v roce l989 zasadit. Každý rok strom o něco povyroste a za dvacet let by stály , alespoň na některých náměstích (tam , kde to jde) pěkné stromy. Nechápu , proč to už někdo zodpovědný neudělal. Vím, že se částečně kácejí stromy, které mají občané na svých pozemcích a překážejí , tak je nabídnou k výzdobě městu . Ale je tady pořád to ale...Každý rok je mi stromu, který staví moje město na náměstí, líto . A z duše se mi protiví slavnostní rozsvícení takového stromu s následným ohňostrojem , kdy to na náměstí bývá jak na střelnici .Tak u nás začíná Advent. A ten vlastně znamená něco zcela jiného , než to , co se zde každoročně odehrává . A tak si myslím , že ne ke každé tradici je třeba se vracet. Tradice rozsvícení vánočního stromu na náměstí by podle mého soudu mohla vypadat i jinak . Měli jsme se více vrátit ke kořenům a vrátit Adventu jeho prapůvodní rozměr. Tak , jak se staví vánoční strom v našem městě už 20 let, to je nejpohodlnější. A já si myslím , že i nejhorší.

Tahle každoroční podíváná není zkrátka můj šálek kávy.Kultura vypadá i jinak .

Rodinný strom

Už žloutne listí, červená a hnědne. Je tu podzim . Svého času jsem napsala báseň o podzimu. Už listí žloutne, to podzim míchá z palety všech barev...Ano , podzim míchá všechny barvy a čmárá po listí. Nejkrásnější jsou stromy na podzim a na jaře. Mám ráda stromy. Zahrada bez stromů je třeba krásná , ale pustá . Nic neříká . Strom je oáza , kterou využívají ptáci , drobní živočichové , brouci ,motýli. Stromy jsou krásné , když lehký vánek ševelí listím , nebo když prší a po dešti stékají drobné kapky po listí nebo jehličí .V naší zahradě je rodinný strom . Je to hrušeň, kterou vysadili dědeček mého manžela a můj manžel . Tehdy manželovi bylo pět let. Ta hrušeň byla vysazena skoro na samý konec zahrady, aby měla prostor pro svou bohatou korunu . Nejedná se o nějakou vzácnou odrůdu , ale říká se jí "kačenka" . Hrušky dozrávají okolo svátku Anny , tedy kolem 26.července a jsou moc dobré . Hrušeň rostla a košatěla. Časem se jakoby rozestoupila a vytvořila kmen, který připomíná rozkročenou postavu . Silné , mohutné větve jsou každoročně obaleny množstvím hrušek a tak si pochutnáváme nejen my, naši známí , ale i ptáci , včely a vosy.Pod hrušní jsme sedávali v letních podvečerech v trávě, povídali si a vnímali ticho letních nocí. Krásně se tam daly pozorovat hvězdy , které probleskovaly mezi listovím . Když byly naše děti maličké , spávaly v dětském kočárku právě pod hrušní a já jsem si tam četla.To byly doby, které jsou už jen ve vzpomínkách . Pod tímto stromem spí své věčné sny všichni naši psi -Džefka (údajně malý vlčák, ale nakonec pouliční směs) a dobrmani Blek, Cid, Arny a Body. Je to náš rodinný strom . Když se přižene vítr, vichřice, bouře, je naší první věcí , podívat se, zda se nic nestalo naší hrušni .
Ten strom mně tak oslovil , že vždy, když přijdu na zahradu , dojdu až k ní , pohladím její rozeklaný kmen a podívám se vzhůru na korunu . A vzpomínám . Dokonce jsem o této hrušni napsala pohádku a uložila jsem si ji pro budoucí vnoučata. Krásné stromy mají své životy. Doufám , že naše hrušeň bude dlouho zdobit naší zahradu . Rozkročena na samém konci , přehlíží všechny stromy v sadu a vyniká svou mohutností . Čas od času shodí suchou větev a poskytuje útulek ptactvu a veverce . Užitečný a krásný strom, který žije již bezmála šedesát let a připomíná nám různé etapy života naší rodiny.

O filmových láskách

Mám odjakživa slabost pro kovbojky. Ráda je čtu a ještě raději mám filmy s touto tematikou. Drsní hrdinové trestají padouchy, k tomu nádherná americká příroda, koně, hory,voda.Velmi ráda čtu romantické knihy o dobývání Divokého západu , představuji si ranče vzdálené od sebe mnoho mil , čistou přírodu . Musel to být těžký život osídlenců a nebezpečný , strastiplný . Ale plný očekávání a nadějí . Velmi ráda jsem četla knihy Zane Greye . Pamatuji si , že jednou jsem četla v jeho knize o tom , jak táhnou bůvoli a jak je lovci loví . Popis tahu a lovu byl pro mně tak realistický , že jsem úplně ve své představivosti cítila , jak se chvěje zem pod kopyty mohutných těl buvolů , jak se víří prach prérie a jak po stádu zůstává udupaná a zpustošená zem .To byly doby . Mezi filmovými hrdiny mne zaujal kromě jiných i Gregory Peck , představitel správného chlapa ve velmi krásném filmu Velká země. Navždycky si budu pamatovat , jak se pokouší krotit divokého koně, jak se rozhlíží po krajině, kterou koupil a kde začne žít nový život. Rančer. Krásná romantika .Velká země.