Děkujeme, odejděte!

Dnes se mi dostala do rukou kandidátka KDU- ČSL do voleb 2010 v Třebechovicích p.O. Skoro jsem nevěřila vlastním očím.Ta kandidátka se jen velmi málo změnila od roku 1989.Pořád stejní týpci .Hlavně ten slogan - Pracujeme pro vás.Já bych to po zkušenostech s těmito regionálními politiky nazvala jinak :Pracujeme pro sebe.
Proč tyto osoby stále kandidují ? Aby si zajistily vliv na dění ve městě.Proč nepostoupí svá místa mladým a nezatíženým minulostí ? Protože se bojí konkurence a toho , že by to dělali jiní jinak a líp .Proč kandidují do městského zastupitelstva, když jsou prokazatelně velmi zaneprázdněni svým vlastním povoláním ? Na to je jediná odpověď. Snaží se rozhodovat o všem , co se ve městě děje. Hledat prostředky, jak si vylepšit své zájmy, jak znemožnit politické protivníky. Řadu z nich pokládám za vychytralé intrikány . Tyto osoby volit rozhodně nebudu .A věřím, že si občané našeho města dají dohromady všechny souvislosti a řeknou jim ve volbách :Děkujeme, odejděte.Už toho bylo dost .Dejte příležitost mladým lidem ,nefuňte jim na záda , neintrikujte a snažte se, aby město bylo městem , které za 1.republiky opěvoval nejen V.Štech , ale i řada jiných umělců , kteří k nám zavítali .

Můj maličký sen Sam

Mám velikou radost . Dostala jsem štěně jorkšírského teriéra. Je staré 9 týdnů a jmenuje se Sam. Je to velmi živý a šikovný pejsek . Nikdy bych nevěřila, že tak malý pes má v sobě tolik energie. Nikdy jsme neměli malého psa, vždycky jsme chovali dobrmany. Ale jak člověk stárne, zjišťuje, že tak velký pes, jako je dobrman , už není pro něho . Je velký , silný a potřebuje mnoho pohybu a pevnou ruku. Tak jsem toužila po malém psovi , abych ho mohla uzvednout třeba u veterinárního lékaře a taky, co bych zastírala,abych ho mohla pochovat a pomazlit.

S dobrmany bylo také mazlení , ale s tím uzvednutím to bylo už horší. Na naše dobrmany však vzpomínám často a ráda. Měli jsme celkem čtyři -první byl Blek , druhý Cid, třetí Arny a čtvrtý Body. Jsou už v psím nebi a já na ně nikdy nezapomenu .

Blek byl velký , statný a svéhlavý pes. Na cvičáku nesnášel ovčáky, to přetrhl vodítko , když je viděl. A pak také neměl rád slepice . Náš domáci chov i s kohoutem vyhubil poměrně rychle, přes všechna opatření , která jsme učinili . A pak si občas zaběhl pro slepici k sousedům .

Cid byl také velký pes. Měl dobrou povahu , měl rád děti . Nesnášel ježky a kočky.

Arny byl snad náš nejvyrovnanější pes. Nikdy neublížil , zamiloval si našeho staršího syna a velmi na něm lpěl . Strašně rád sklízel jablka. Jak začala padat, začal nosit v tlamě třeba 3 kusy najednou a nosil nám je přímo do pokoje. A pak taky nosil do baráku sousedovy slepice. Málokterá přežila.Tento pes se dožil vysokého věku . Zemřel skoro v 15 letech . Jeden rok se 22.prosince vykoupal v Orlici , když s ním šel syn na procházku. Tenkrát mrzlo , ale on neměl ani rýmu. Ten se tak strašně rád koupal .

Poslední v řadě byl Body. To nebyl tak mohutný pes, jako jeho předchůdci , ale byl to povídálek . Pořád vyprávěl , hlavně když se vařilo maso a musel čekat , až vychladne. Dost často se s Arnym pral , protože nad ním chtěl pořád zvítězit. Ale jinak byli kamarádi .Tenhle Body si oblíbil přítelkyni našeho staršího syna a jak jinak ...Nechal se rozmazlovat a jak rád!

Dnes s námi žije ještě jeden pes, jmenuje se Bad a je to nalezenec. Stal se naším miláčkem , protože má výbornou povahu , je přátelský k nám i našim přátelům . Za svého pána si ale vybral našeho mladšího syna a s ním si život užívá . My pro něho existujeme jen do té doby, než se syn vrátí domů. Pak už je jen u něho . Poslouchá ho na slovo a udělá , co mu řekne.

No a teď musí snášet toho malého jorkšírka, který , protože je štěnětem , myslí si , že může všechno a tak na něho , který je snad 50x větší než on , neustále doráží . Ale Bad to zvládá s nadhledem .

Tak mám malého jorkšírka a jsem z něj úplně nadšená . Každý den obdivuji , co se naučil , jak je nebojácný a milý. Můj zhmotnělý maličký sen Sam .

Když tak o našich psech přemýšlím , myslím , že o jejich životě napíšu knížku pro vnoučata, aby věděla, jak je to krásný život se psem , jak člověka obohatí . Ano , určitě sepíšu jejich příhody , lotroviny a náš život s nimi.

O aktivním "idiotství"

Někteří lidé musí za každou cenu být pro všechny příkladem snaživosti . Tenhle rys se začne formovat už někdy v dětství , kdy jsou na dítě kladeny ty největší požadavky. Musíš být nejlepší v učení , přečíst nejvíc knížek , umět se vyjadřovat , chodit do houslí nebo na klavír, či bůhví do jakého kroužku, musíš pomáhat starým a starším lidem , nesmíš odmlouvat a být protivný , musíš , musíš,musíš...Takový človíček se snaží , aby vyhověl všem , kteří na něho ty požadavky chrlí a výsledek ? Pokažené dětství , chuť někdy nevyhovět , ale nakonec převládne vždy disciplinovanost . Vyniknout je přece tak snadné . Chce to píli , trpělivost a vůli . A časem se stane věc, že takový člověk tak moc chce pomoci jiným , všechno stihnout a vykonat , že začne zcela zapomínat na sebe. Na svůj život, na své sny . Žije život jiných a namlouvá si , že to je tak dobře. Obětoval se jiným . Prostě se z něj stane "aktivní idiot". To je všechno .

Cesty

Dnes jsem si konečně založila svůj blog a nazvala jsem ho příznačně - cesta.Mám ráda cesty, hlavně ty , které vedou lesním úvozem, loukami a kolem vodních ploch . Často se ve vzpomínkách vracím do dětství a vzpomínám na jednu krajinu, kterou si vybavuji i po padesáti letech zcela živě. Bylo to místo jen kousek od mého bydliště, doslova za humny. Pod strání se klikatěl potůček a říkalo se tam Na Ostříži . Snad proto , že se dost často ve vzduchu nad strání vznášeli dravci a hledali svou kořist , na kterou pak střemhlav útočili . Pod Ostříží byla tůňka, skrytá ve vysoké trávě a o kus dál se na další stráňce vypínaly bílé mladé břízky. Jako maturantka jsem se do těchto končin chodila učit a nikdy jsem se tam nebála. Ležela jsem na stráni , pozorovala bílá oblaka, která se co chvíli měnila a po letní obloze plula dál do neznáma. Kolem mně všude plno lučních květin . Vzpomínám na zvonky, které jsem jednou jako malá holčička utrhla a donesla mé babičce z tatínkovy strany Marii . A babička mne nepochválila, ale sdělila mně, že když se utrhne luční zvonek, někdo na blízku zemře. Dnes vím , že to byla jen pověra, ale já jsem si to tak vryla do paměti , že od té doby jsem už nikdy zvonky neutrhla. A je to už víc než padesát let. Ještě bych se tam někdy chtěla vrátit. Vím co bych našla. Stráň Ostříž a břízy jsou na svém místě. Jen trochu zestárly a povyrostly. Ale proti té krásné lokalitě, ještě v uctivé vzdálenosti , vyrostlo sídliště. O kus dál od Ostříže byl vybudován nový rybník . Ráz krajiny se trochu změnil , i já jsem se změnila. Ale přírodu mám nade všechno ráda . A cesty -zejména ty polní a lesní.