Vzpomínka

...Vzpomínám na svého dědečka z máminy strany. Narodil se 2.prosince 1906. Přesto , že jsem již překročila šedesátku, pořád stejně mně dojímá jedna skutečnost . Až do konce svého života měl můj děda ve své peněžence vždycky mou fotografii . Rád se se mnou chlubil . Byla jsem jeho jediná vnučka a snad jsem svým životem splnila všechno , co si můj děda přál . Ještě zažil narození mého prvního syna Toníka, který se narodil 28. září na jeho svátek . Vzpomínám si , jak byl děda pyšný , když si převzal kočárek s pravnukem a jel se s ním projet . Miloval ho a dokázal se o něho postarat . Když jsem byla malá holka, strávila jsem nejvíce času právě s dědou a babičkou.Po celý náš společný život mně byli děda a babička vlastně mámou a tátou. Naši se rozvedli , když mně bylo pět let a i když jsem se s tátou setkávala každých čtrnáct dní až do dovršení mé plnoletosti , přece jen nebyl tak po ruce , jako děda. Děda se mně uměl zastat vždycky. Nestrpěl , aby mně někdo ubližoval . Když mně bylo asi šest, zřejmě , abych zapomněla na traumatizující skutečnost , že se rodiče rozvedli , poslal děda mně a babičku na rekreaci do Krkonoš. Pamatuji si , že jsem byla s babičkou ubytována v docela pěkném hotelu , ale strava byla hrozná . Každý den byla dušená mrkev a já si ji tak zošklivila, že jsem ji už vůbec nechtěla a přestala jsem jíst . Babička zoufale povolala dědu. Děda zhodnotil situaci a odvezl nás předčasně domů . Dá se říct ,že mně zachránil .
Podruhé zasáhl stejně, když se máma rozhodla, poslat mně i bratra na chalupu v Orlických horách ke své nově získané příbuzné. Jednalo se o starou ženu , která vůbec nebyla trpělivá .Viděla jen své vnuky a nás jen úkolovala. Navíc byla tzv. falešná , do očí se stavěla a po straně si na nás stěžovala. Už mně bylo dvanáct a tak jsem odhadla dobře situaci a poslali jsme s bratrem dopis dědovi a babičce. Děda pro nás hned přijel a jeli jsme domů . Máma byla se svým manželem na dovolené v Rusku. Když přijeli , byl oheň na střeše, ale děda to obhájil . Myslím , že otčím nikdy nezapomněl , že se nám jeho příbuzní nelíbí . Dětství uběhlo , byla jsem více u dědy a babičky . To byly šťastné chvíle .
Když jsem promovala na FF UK v Praze , byl můj děda na promoci .Když si dnes z promoce prohlížím fotografie , nelze přehlédnout, jak se děda dmul pýchou. Škoda, že mé doktorské promoce se už nedožil .Ale já si na něj vzpomněla a jako by tam byl .
S rozvahou dnes můžu říct, že děda s babičkou měli zásadní vliv na můj život. Vlastně mně vychovali a jim vděčím za všechno , co jsem dokázala a co ve mně je. Nadarmo se neříká , že děti dědí geny po prarodičích . Mám se svou babičkou hodně příbuzného . A to nejen ve vzhledu, ale také v dovednostech . A za to , že mám ráda sport , že jsem v mládí hodně sportovala , vděčím dědovi . Pokaždé , když sleduji olympijské hry , hokejové zápasy atd. vzpomenu si na dědu , který byl až do pozdního věku náruživým kuželkářem .
A zítra budu vzpomínat . Zapálím svíčku a myslím , že si najdu chvilku a budu si s dědou povídat . Mám mu toho tolik co říci . Pořád je tady se mnou. Vím to a věřím tomu.